#
#
#
#
#
#
#
#
#

Navigace

Obsah

4. dubna ustavena v Košicích vláda Národní jednoty v čele s presidentem dr. Edvardem Benešem a ministerským předsedou Zdeňkem Fierlingerem. To se stalo velkou vzpruhou pro občany.

Všichni cítili, že se blíží konec války, ale té ještě konec nebyl. Počátkem dubna poškodili američtí „hloubkaři“ (letci nalétávali z výšek střemhlavým letem hluboko k zemi) nýřanskou elektrocentrálu svými těžkými kulomety a třemi lehčími bombami.

Tragická byla noc ze 17. na 18. dubna. V nočních hodinách byli občané probuzeni lkavými (kolísavými) tóny poplašných sirén, které zvěstovaly blížící se nebezpečí. Lidé se rozutekli do krytů (sklepy s trámy podepírajícími strop). Do nepřirozeného ticha se pozvolna ohlašoval dunivý hluk přilétajících spojeneckých letadel, který stále zesiloval až do neuvěřitelného jednotvárného hukotu. Zaštěkaly německé protiletadlové kulomety, oblohu protínaly německé světlomety (jeden stál nad „Jáníčkem“ nad lomem) a spojenecká letadla začala bombardovat Plzeň. Dunivé detonace třásly vzduchem i domky. Kvílely padající bomby i ženy v krytech, které k sobě tiskly své děti. Konečně detonace řídly, i několik vteřin bylo slyšet ticho, hukot letadel se vzdaloval. Muži vycházeli z krytů a se slzami v očích pozorovali hořící Plzeň. Sirény odhoukaly konec náletu a občané se vraceli do bytů. Do rána už nikdo neusnul.

Plzeň hoří, Američané osvobozují naši obec

Plzeň hoří, Američané osvobozují naši obec

 

Ráno se muži na kolech odvážili zjistit na vlastní oči, co se v noci stalo. Hlavní nádraží zcela zničeno. Majestátní budova v troskách, kolejiště připomínalo kovošrot s vytrhanými a zohýbanými kolejnicemi, rozbitými a převrácenými vagóny a lokomotivami. Celý transport německých zbraní rozmetaný. Přilehlá plzeňská čtvrť „Cikánka“ srovnána se zemí, leželo tam mnoho mrtvých civilistů i německých vojáků z transportního vlaku rozhodily výbuchy bomb po okolí. Po návratu do obce muži dlouhou chvíli nemohli vůbec promluvit.

V plzeňských závodech se nepracovalo, protože chyběli zaměstnanci. Vlaky nejezdily a na kolech se po silnici zavalené spadlými domy nedalo projet. Nejen do Plzně se lidé nedoslali, ale oni se nemohli dopravit ani k nám na důl Krimich II. Závodní dolu Karl Kovarschik řádil jako pominutý.

25. dubna v 8 hodin ráno ohlásilo rádio Londýn (poslech zakázán pod trestem smrti), aby dělníci opustili Škodovku, občané z okolí továrny aby odjeli na venkov. Nastalo rojení lidí. Tisíce jich proudily na všechny strany. Také do Tlučné zamířil jeden z proudů. Rozmístil se u příbuzných, známých, či u lidí zcela neznámých, kteří ještě měli v krytu trochu místa.

V 10.15 hod. sirény ohlašovaly blížící se nebezpečí. Lkavé tóny sirény se mísily s ohromným hlubokým jednotvárným duněním. Na obloze se objevilo neuvěřitelné množství malých bodů, které za sebou nechávaly bílé pruhy. Jeden svaz amerických bombardérů za druhým v mnoha vlnách se blížily na Plzeň. Obyvatelé zmizeli v krytech a očekávali hrůzné chvíle.

V krytech slyšeli hukot letadel i protileteckou střelbu. Začaly padat bomby na Plzeň. První svaz shodil své pumy, ale nalétávaly další a další svazy. Vlny letadel se vracely a dunění neustávalo. Bomby padaly i na Skvrňany, na Křimice, trhavé, zápalné, časované. V uších zaléhalo, děti v krytech ječely, ženy brečely, muži skřípěli zuby, okna drnčela, sklo se sypalo, omítka ve sklepích padala. Hrůza. V pekle by asi nebylo tak zle.

Tato apokalypsa trvala jednu a čtvrt hodiny.

Konečně slábl hukot vzdalujících se letadel. Lidé vycházeli z krytů bledí, zaprášení, smutní, zděšení. Poledne a šero. Nad Plzní se blýskaly plameny, vznášel se hustý černošedý kouř a zvířený prach. Se smutkem v očích si lidé kladli otázku, proč došlo ke zničení Škodovky, když tam se už zbraně přece nevyráběly. Vždyť od 18. dubna se už ve Škodovce nevyrábělo vůbec nic. Sklady zničené a železnice nefunkční.

Letadla neodletěla všechna. Několik jich Němci přece jen sestřelili. Jeden bombardér zasáhla protiletadlová střela a ten spadl ve Vejprnicích u lesíka nad silnicí k Plzni. Posádka uhořela.

Sestřelené anglické letadlo

Sestřelené anglické letadlo

 

Koncem dubna projížděla nákladní auta od Plzně na západ. Odjížděly manželky vysokých důstojníků s nakradeným majetkem. Počátkem května ujížděli už i důstojníci v osobních autech s malými, ale cennými poklady. Někteří se ptali na cestu na Straubing do Německa, tedy přes Líně na Domažlice. Chtěli se nechat zajmout západními spojenci, protože věděli, že za zvěrstva napáchaná v Rusku, by se jim dostalo kruté odplaty.

Stal se případ, že parta starších kluků, stojících u kapličky, poslala skupinu Němců na motocyklech opačným směrem na Vochov. Po chvilce jim došlo, co by se mohlo dít, až se budou po zuby ozbrojení „skopčáci“ vracet na Líně. Rozprchli se, jako když do vrabců střelí.

Nýřanská sokolovna, Německá v r. 1939, Americká v r. 1945Nýřanská sokolovna, Německá v r. 1939, Americká v r. 1945

Nýřanská sokolovna,
Německá v r. 1939, Americká v r. 1945

 

Počátkem května už projížděli vojáci jen na kolech s batohem, pak pěšáci a nakonec několik našich tlučenských obsluhovatelů světlometu. Se svěšenými hlavami za sebou táhli malý žebřiňáček s osobními věcmi.

5. května krátce před polednem do naší obce přijel od Plzně neznámý cyklista, který měl na kole připevněnou malou československou vlaječku a radostně oznamoval přihlížejícím občanům, že válka skončila.

            Je konec války.

Konečně přišel dlouho očekávaný den. 5. května večer slyšeli lidé dunivý hluk a ojedinělou střelbu. Prý se od Holýšova blížily americké tanky.        

6. května projely Nýřany a krátce po 10 hod. projížděly Tlučnou.

Americká armáda na hřišti „Za Václavojc“

Americká armáda na hřišti „Za Václavojc“

 

To už se vyvěšovaly československé prapory, tajně šité před koncem války, nebo narychlo ušité právě včera.

Američané sice naší obcí jen projeli, ale z Němců už nikdo strach neměl. Ten už měli jen Němci. Některé další americké automobily již zastavily, vojáci osvoboditelé vystoupili a u nás v obci už zůstali. Viz příloha č. 33.

Od Líní přicházel transport německých vojáků, rozkřiklo se obcí. Dobře, že k boji nedošlo. Zdecimovaní a na mysli skleslí „náckové“ se přišli dobrovolně vzdát americkým vojákům. Jaký to kontrast, vidět zdemoralizované zbytky kdysi tak hrdé a chvástavé neporazitelné armády, jak se vzdávaly vítězným sebevědomým americkým vojákům.

Na konci války už zdecimované „nácky“ zajímali i čeští civilisté

Na konci války už zdecimované „nácky“ zajímali
i čeští civilisté

 

Zatčen závodní Karl Kovarschik a důlní Josef Junek. Martin Selner musel těsně před koncem války narukovat do německé armády a jakmile se vrátil, sám se hlásil na nově zvoleném RMNV (revoluční místní národní výbor). Předpokládal, že se mu za ty „drobné prohřešky“ nemůže nic stát!? Všichni tři byli odsouzeni: Junek odsouzen na 25 let vězení a Kovarschik se Selnerem k trestu smrti, poprava se konala v září. (Selnerova dcera Marta se po r. 1989 vrátila a dožila v Nýřanech.)

O pořádkovou službu se starala „Revoluční garda“ ozbrojená revolvery a označena na rukávech žlutou páskou s písmeny RG. Členové gardy zajížděli do blízkých Sudet a přiváželi mnoho zboží, prý by se tam rozkradlo. Toto zboží se shromažďovalo v sále v hostinci U Uxů, dříve U Jungů. Činnost RG občané považovali za nemorální, lidé jim říkali „rabovací garda“.

6. června se volilo na hřišti „Za Václavojc“ nové obecní zastupitelstvo – Revoluční místní národní výbor. Volilo se veřejnou aklamací, tedy zvednutím ruky. Předsedou RMNV občané zvolili Ing. Antonína Soukupa.

Postupně se vraceli naši občané z koncentračních táborů. Neuvěřitelně vyhublí, až k nepoznání, ale šťastní, že nacistický koncentrák vůbec přežili.

Britové osvobodili další z německých koncentračních táborů. Sami Němci museli odklízet hlady a těžkou prací umučené vězně. Nelze uvěřit tomu, že něco takového může provést člověk. Strašná zvěrstva zásluhou těchto dokumentů odsoudil celý svět. Mezi mrtvými bylo i několik tlučenských občanů.

Britové osvobodili další z německých koncentračních táborů. Sami Němci
museli odklízet hlady a těžkou prací umučené vězně. Nelze uvěřit tomu, že
něco takového může provést člověk. Strašná zvěrstva zásluhou těchto dokumentů
odsoudil celý svět. Mezi mrtvými bylo i několik tlučenských občanů.

 

V červenci založen v obci SČM (Svaz české mládeže), který si vedl agilně. Zvláštní pochvalu si svazáci zasloužili za uspořádání „Dne osvobození“ na cvičišti DTJ „Za Václavojc“. Přišli pozvaní zástupci americké armády, sešlo se převelice občanů i z okolí a program se velmi vydařil. Největší potlesk si zasloužila předvedená „Česká beseda“, nacvičená našimi jednotáři (DTJ).

Revoluční nadšení odeznělo a začínal nový společenský život.

3. srpna zvolen předsedou MNV František Tauš.

Na podzim slavnostně zasazen „Strom svobody“ – lípa na návsi u „Malého rybníčka“ u č. p. 22. Pod kořeny lípy vloženo vodotěsné pouzdro se sliby a hesly pronesené na této zdařilé slavnosti.

27. října ustavena v obci pobočka SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství).

Dostalo se nám potravinové pomoci společnosti UNRA. Obrovské kamiony s velkými vlečňáky přivážely přebytky zboží ze států protinacistického společenství. Naše republika tam na oplátku dodávala uhlí.

28. října znárodněn těžký průmysl, banky a podniky s více než 50 zaměstnanci. Velkostatky nad 50 hektarů se rozparcelovávaly a půda přidělena malým zemědělcům.

V listopadu se provedla výměna protektorátních peněz za československé, vyrobené v Anglii.

Američtí vojáci bydleli často v uvolněných prostorách po českých rodinách, které se vrátily domů do bývalých Sudet. Rozhovory se nedály, protože anglicky nikdo neuměl. Ale dobří lidé se domluvili i tak.

Svoji vojenskou polní kuchyni měli američané nad „Malým rybníčkem“ pod hospodou Hejbalkou. Zbylé jídlo pak dávali našim občanům do přinesených nádob. Jednou uvařili američtí kuchaři svoji pochoutku – kachnu na pomerančích. Takové jídlo se v Tlučné nevařilo a místní ženy se na americké vojáky zle rozhněvaly. Myslely si, že k těm kachnám schválně přidali pomeranče, aby se to nedalo jíst. Naštěstí se vše do večera vysvětlilo.

Američané v obci u „pečovateláku“

Američané v obci u „pečovateláku“

 

Děti se s americkými vojáky spřátelily brzy. Dostávaly od nich čokoládu, pomeranče i žvýkačky. Nic takového ve svém životě nepamatovaly. A tatínkům přinášely voňavé cigarety. Vojáci nesměli nic rozdávat, a tak schválně tyto dobroty ztráceli.

Zpět do vlasti se navraceli horníci, kteří za prací odcházeli hlavně do Francie a Belgie.

Mnoho občanů se z Tlučné navracelo domů do Nýřan, do blízkých sudetských obcí i do vzdáleného pohraničí. Naše obec tak v krátké době přišla o více než tisíc obyvatel.