Navigace

Obsah

Historie obce Tlučná

 

"Vladislav dux monio Kladrub dedit terra, in villa Telcna."

 

Píše se rok 1115, český kníže Vladislav I. daruje zemi ve vsi Tlučná klášteru Kladrubskému. Jméno zřejmě vzniklo z obecného „tluč“, značící ječmen nebo jiné obilí stlučené "U Jáníčka" (tluč, obilní šrot), kterým se živilo místní obyvatelstvo. Také Telzna, Tlcna či Tlučná, je obec při Vejprnickém potoku 8 km západně od Plzně ve výšce 343 m n. m. Na listině knížete Bedřicha z roku 1186 se připomíná v Tlučné celé popluží, v papežské listině z let 1234-5 je ve  výčtu vsí opět Tlučná potvrzena Kladrubským benediktýnům. Dle chotěšovského urbáře z roku 1367 klášter a premonstrátky vlastní v Tlučné devět a půl země. 
Po celou tuto dobu žili v Tlučné také svobodní rolníci, drobní zemané, u vladyků převládají osobní jména Oldřich. V předhusitské době zde byly čtyři zemanské dvory, jeden poddaný (sedlák) nejméně dva poddaní (chalupníci) a několik poddaných chotěšovského kláštera. Objevují se jména Dětleb, Zachař, Dětřich, Oldřich – vnuk a také Rupert (Ruprecht, Robert), roku 1408 nazývaný rytířem, z tlučenských vladyků nejmajetnější. Vidíme jejich erbovní znamení – břevno kosmo přetínající štít. Císař Zikmundv roce 1434 daruje popluží s krčmou Oldřichovi, který se významně podílel na vítězství nad husity v západních Čechách. Právní nejistotu na popud zemského správce Jiřího z Poděbrad ukončil až roku 1454 mladý král Ladislav. Daruje královskou odúmrť bratrům Zdeňkovi a Janovi z Lukavice. Nikdo z tlučenských vladyků neprotestuje, zřejmě zemané kosého břevna vymírají po meči. Dva největší poplužní dvory, Kuželovský a Zachařovský, nakonec kupuje klášter chotěšovský, jemuž patřila většina poddanských usedlostí. Probošt ves zastavil v roce 1515 Jindřichu Loskému z Rabštejna, kterou dědí dcery Kateřina a Mariana. Král Ferdinand r. 1549  právo to převádí na Jiříka Strojetického, erbu jeleních parohů, manžela Kateřiny za zásluhy proti Turkům. Jiřík staví tvrz a r. 1574 je prvně uváděn ovčín s tisícem ovcí. Vystavěl mlýn, krčmu, rybníky a také 8 nových chalup. Syn Jindřich a poté r. 1603 vnuk Jan Jindřich dědí tvrz i majetek v Tlučné, uvádí se 96 poddaných. Odchází však na Křimice, kde dědí po své matce, podruhé vdané za Purkarta Točníka a Tlučnou po něm získává Sezima z Vrtby, nejlepší přítel, neboť urozený a statečný rytíř Jan Jindřich Strojetický v roce 1627, povýšen do stavu panského, umírá r. 1646 bez potomků.

FOTO

.Také za třicetileté války (1618-1648) Tlučná trpěla. Vrchnost zjišťuje, kolik je v zemi nekatolíků: sedláci, chalupníci, podruzi a čeleď ve dvoře – celkem 47 lidí, z toho 25 mužů, 19 žen a 3 děti. Těm nejstarším bylo 77 let. Mezi příjmeními nacházíme Mašek, Pužman, Václav, Rob, Tolar, všichni byli katolíky. Z berní ruly r. 1654 se dovídáme, že v Tlučné žilo 8 sedláků (6 pustých), 9 chalupníků. Panství patřilo kněžně Barboře Eusebii z Brandenburku a ve vsi se vyskytovala příjmení Bek, Boháček, Havel, Jíra, Kristl, Velíšek. R. 1701 se připomíná František Václav z Vrtby, majitel panství. Obyvatelé bydlí v dřevěných domcích, u nichž byly zahrádky se švestkami. Přibyla nová příjmení: Karpíšek, Krš. Uvádí se pomístní jména: Draganec, Němčí důl. V roce 1830 dvůr a panství v Tlučné odkázáno Janu Karlovi, knížeti z Lobkowicz za to, že Františku Josefu z Vrtby zachránil život.

 

.V roce 1838 bylo ve vsi 238 obyvatel, panský dvůr, hostinec, ovčín, hájovna. Sommerova topografie uvádí, že půda kolem Tlučné je méně úrodná, písčitá se štěrkem. Pěstuje se zelí, luštěniny, řepa a brambory. I louky jsou horší kvality. Obec náleží k faře Vejprnice, kde se nachází kostel sv. Vojtěcha, postavený 1722-26 hrabětem Františkem Václavem z Vrtby. Rozvoji obce přispívá využití černého kvalitního uhlí, kterého je v podzemí dostatek. Zemědělská obec se postupně přetváří v hornickou. Osídlení vsi před r. 1115 dokazuje lokalita mohylového pohřebiště, kulturní jámy se zlomky keramických nádob či zbraní v okolí. Vyvýšině Němčího dolu vévodí Boží muka s vytesaným L. P. 1078….

 

 

Pomník Padlých, který vybudovala Dělnická tělovýchovná jednota padlým tlučenským občanům v I. a II. světové válce. Čelní deska připomíná osvobození obce americkou armádou 6. května 1945.

pomník padlých

 

 

 

 

 

 

 

 

Dopis císaři Dva tisíce kop na tom šacunku toho statečku a třetí což sem prostavěl sleviti poručiti ráčíte. A já vostatek vaší císařské milosti podle takového šacování toho statečku rád doplatím. Za milostivou a laskavou odpověď vaší císařské milosti poníženě a  oddaně prosím Vaší císařské milosti Jiřík Strojetický věrný poddaný z  Strojetic.

Závěr dopisu císaři Maxmiliánovi z  roku 1574 s podpisem Jiříka Strojetického z  Strojetic.

 

Legenda jak přišla Tlučná ke krokodýlu.

V knize Pamětí dělnického ochotnického spolku z roku 1935 Josef Babka píše:

Podle pověsti, legendy a  možná, že i něco pravdy na tom je, což však nikdo ze starých tlučenských občanů nechce potvrditi, střílelo se prý před 80  léty do trakaře, který byl v rybníce, v  předpokladu, že je to krokodil. Vycházeje z  této legendy, pověsti neb skutečnosti, zdramatizovali dva naši ochotníci - Alois Kusch a Jan Jarda „Atrakci výlovu krokodila“. Návrh dal Josef Herian. Na louce byla postavena z kulis menší vesnička, v níž se část děje odehrávala, jeviště bylo ovšem velkých rozměrů, neboť zahrnovalo celou plochu hladiny rybníka (asi 1 ha) a část hráze. (na místě dnešního parku. Pozn. red. TZ 96)

 

foto

 

Účinkovalo 27 ochotníků a 4 hudebníci. Smysl děje byl tento:

Dvě děvečky od jednoho hospodáře se šly večer vykoupati do rybníka. (tehdy když se děvčata koupala neměla plavky, pouze velké zástěry). Zahlédli je však dva kočové od hospodářů a  shodli se ihned na tom, že je vystraší a samozřejmě, že byli též zvědaví, jak vypadala Eva. Tito dva kočové šli oklikou k  rybníku, aby je děvčata neviděla, navázali si kolem hlavy rákosí, aby byli maskováni a šinuli se pomalu rákosím k  děvečkám. Honza byl obzvlášť zvědavý a  přiblížil se docela blízko. Děvčata jej však zahlédla a s velkým ječením a pískotem vyběhla z vody, vzala šaty do náruče a běžela do jedné chalupy. Hoši samozřejmě co nejrychleji opustili rákosí, oblékli se a do vesnice přišli, jako by o ničem nevěděli.

Samozřejmě že byla vyburcována celá vesnice, když děvčata ztropila takový povyk, a vyprávěla, že v rákosí lezna na ně taková ohromná chlupatá obluda a měla takové velké zelené oči. Celá ves se nahrnula k rybníku a hleďme, skutečně ve středu rybníka se něco ve  vodě pohybovalo, bylo z toho velké vzrušení a i strach. Byly různé dohady o tom, co to může být. Policajt tvrdil, že je to chcíplé prase, že ví, že tuhle jednomu hospodáři pošlo, a možná, že ho hodil do rybníka. Rychtář však tomu nevěřil; vzpomněl si, že mu tuhle vyprávěl v hospodě I. radní Bumbálek, že když šel v neděli v noci z hospody domů po hrázi rybníka, že mu přeběhlo rovnou před nohama něco hrozného. Vypadalo to jako ještěrka, ale tisíckrát tak velkého a huplo to rovnou do rybníka. (Radnímu Bumbálkovi asi oči tisíckrát zvětšovaly). Rychtář v duchu uvažoval; tisíckrát větší než ještěrka je krokodil, a ihned rozhodl „sousedé, je to krokodil, už tady byl viděn“ a všichni přitakali. Od rozhodnutí není daleko k činu, přineseny brokovnice a celá salva šla do krokodila. Po této ohlušující ráně vyběhne ze strážního domku od dráhy hlídač (vochtr) a nadává, že mu rozstřílí trakař, který si tam dal před večerem zatáhnout, poněvadž byl rozsušený. Vochtr si vykasá kalhoty, shodí blůzu a hrne se pro trakař, ale v tom vypluje z rákosí skutečný gumový krokodil a řítí se na vochtra, který rychle prchá z rybníka. Tu však policajt a vysloužilý voják Šavlička chápou se pušek a  krokodila zastřelí.

Konec této atrakce byl zpestřen gumovým krokodilem, kterého zapůjčila firma „Baťa“. Na tomto gumovém krokodilu byly připevněny ze tří stran dráty, které byly pod vodou, takže se mohl dáti v kterémkoli směru do pohybu a když byl střelen, povalen na bok. Po šťastném výlovu byl gumový krokodil č. I. a krokodil č II. (trakař) nešeni do Lidového domu a celý průvod šel za nimi. V Lidovém domě byla taneční zábava.

Opsáno (i s chybami) z původního zápisu.

 

 

 

 

 

 

 

.